Bern 2009

 23. BKW Armadacup v Bernu
Aneb - vypečený výjlet! ...

Z výletu do Bernu se nám pomalu stává tradice: takové pìěné zakonèční celé sezóny, které nás nabíjí energií, dodává motivaci na zimní přípravu, ukazuje nám, jak to chodí jinde, a vùbec se všeobecně líbí.

Loni jsme podnikli první objevitelskou výpravu, letos už jsme jeli na jisto a mohli jsme srovnávat, co se od loòska zmìěilo. Na začátek předesílám, že toho moc nebylo: pověstná švýcarská pečlivost a preciznost úřadovala, pořadatelé mìli už loni všechno naprosto optimalizované, a tak letos nemuseli nic měnit. Dokonce i „toitoiky“ byly na tom samém místě, co minule. :o)

Aby nás jelo víc, vzali jsme s sebou Pøevážnì neškodný, spřátelený tým. To mělo svoje dùsledky. Především jsme jeli velkým autobusem, ne malým. To znamenalo na jednu stranu, že se autobus lépe hledal a ve více lidech bylo veseleji, na druhou stranu se ale vyskytly vìtší fronty na záchodì, když jsme zastavili... Což je pro ženské veliká nevýhoda. :o)

Taky se nám už vyplatilo nechat si dovézt vlastní loď, resp. domluvit se ještě s dalšími teamy a nechat si dovézt hned čtyři lodì… A tím pádem jsme se nemusely spokojit s takovou montovanou příšerou jako minule! To mělo něco do sebe.

(Vysvětlení: loni jsme si loď pùjčovaly na místě. Erární plavidlo mělo pro nás zejména jednu značnou nevýhodu, spočívající v tom, že šlo rozebrat na dvě pùlky. Tím pádem obyvatelky prostřední lavičky seděly na „předělu“, všelijak se tam nevešly, otlačily si rùzné části těla a tak dále.)

Teď ale buďme chvíli systematičtí a pokusme se podat události, jak po sobě následovaly.V sedm hodin večer v pátek jsme se usazovali v autobuse, abychom mohli vyrazit.

V sobotu v šest ráno jsme stáli na benzince zhruba deset kilometrù před Bernem, měli jsme za sebou jedenáct hodin v autobuse, byli jsme nevyspalí a zmrzlí (protože venku bylo jen těsně nad nulou) a dohadovali jsme se, co budeme dělat dál, když jsme na místě tak brzy.

V sedm jsme zakotvili autobus ve Wohlen, roztomilém předměstí Bernu, kterým protéká řeka Aare (jako ostatně celým Bernem) a ve kterém se měl odehrát závod. Upíchli jsme se na velice zajímavém dvorku, někteří ho nazývali až smečákem, a začali jsme se opìt dohadovat, co teď, jaká bude organizace, kdy pojedeme závod, kdy pojedeme trénink, kdy se vyráží domù a tak dále.

V sedm třicet pět jsme se konečně všichni slezli na zastávce Hinterkappeln, abychom mohli nastoupit do autobusu èíslo 107. Tímto autobusem jsme chtìli odjet do mšsta a porozhlédnout se tam. Pikantní na tom bylo zejména to, že nás bylo dohromady asi pětačtyřicet. Řidiče z nás nejspíš málem trefil šlak; co si o takové veselé skupině mysleli ubozí domorodci, to nevíme, ale asi to nebylo nic extra příjemného. (Koneckoncù, my taky nesnášíme, když někam jedeme a do dopravního prostředku se nahrne tlupa povykujících turistù…)

Chvíli před osmou nás autobus vyklopil na jakési stanici vedle bernského vlakového nádraží a my jsme mohli zahájit prohlídku města. Po zralé úvaze jsme se rozdělili na menší skupinky a dohodli si sraz v jedenáct na té samé zastávce. Pak jsme se rozutekli poznávat cizí kraje.*

V jedenáct nula pět jsme opouštěli centrum Bernu autobusem číslo 100 a mířili jsme zase zpět do Wohlen. (Nenechali jsme se rozhodit faktem, že autobus 100 jede jinudy než autobus 107, nepaniřøili jsme, nemysleli jsme si, že jsme nasedli do špatného autobusu. Byli jsme netypicky v pohodě.) Kolem dvanácté jsme se sebrali a odkráčeli jsme protáhnout si tělo na vodu. Trénink byl krátký, zhruba dvoukilometrový, nic tìžkého, ale po noci v autobuse jsme ho všichni potřebovali jak prase drbání.

Zhruba po třičtvrtě na dvě startovaly ženské posádky. Tedy i my.**

Ve tři bylo po všem, lezli jsme promočení z lodě a honem jsme se hleděli převléknout do něčeho suchého. To bylo zkomplikováno faktem, že naši řidiči se odešli na břeh kochat závodem a autobus nechali zamčený – takže jsme málem zmrzli, než jsme je sehnali a dostali se dovnitř. Ono to není nic moc, postávat v úplně mokrém obleèení v alpském podzimu…

Těsně před pátou se začaly vyhlašovat výsledky; první šli na řadu „couvači“ a až pak dračí lodě.***

V šest už jsme najížděli na dálnici a vyráželi směr Praha.

Zhruba v devět jsme přerušili pařbu v autobuse – ale jen na tak dlouho, abychom nebudili na hranicích nežádoucí pozornost a celníci nám nelezli do busu.

Ve čtyři třicet jsme přistáli v Praze na čerpací stanici OMV, co je hned naproti naší loděnici. V Praze nebyla ani noha, auta nikde, a tak jsme mohli klidnì přecházet Strakonickou, jak nás zrovna napadlo.

Přibližně v sedm už byli všichni doma v posteli, tedy kromě kolegyň z Kojetína, které doplňovaly naši loď (a kterým tímto patří naše nehynoucí vděčnost) a které musely jet domù několik hodin vlakem.

* Bern: moc pěkné mìsto. Úplně jiné než Praha. Podle relevantních zdrojù má jen kolem 125 tisíc obyvatel; je otázka, nakolik je tohle dùvodem k jisté „roztomilosti“ mìsta. Opravdu: Bern je město vysloveně sladké, nebo aspoň jeho historické centrum určitě. Uličky s podloubími, katedrála a park za ní (s výhledem na řeku, a ta řeka je modrá, vùbec ne jako české řeky!), parlament, tržiště na námìstí před parlamentem (ty lákavé sýry!), dokonce vlastní maličký orloj… Opravdu úžasné. Je otázka, jestli existuje v Bernu zákon přikazující obyvatelùm dávat kytičky do oken, protože těch jsme tedy viděli požehnaně.

** Bylo to drama. Před startem jsme byly dost nervózní, ale správnì jsme se vyhecovaly, resp. náš trenér a momentální kormidelník nás vyhecoval, shodli jsme se totiž, že na začátku se uvidí a že zaèátek je tedy naprosto nejdùležitìjší (přičemž začátkem se myslí zhruba prvních osm kilometrù) – a že v obrátce nesmíme za žádnou cenu spadnout z té vlny, na které pojedeme. Tudíž musíme makat a zase makat.

Jakmile bylo odstartováno, šla veškerá nervozita – a vlastnì všechno – stranou. Nebyl čas na vùbec nic kromě poslouchání, nebo spíš podvědomého vnímání pokynù bubenice a trenéra a soustředění se na pádlo před sebou. Start byl divoký. Hned na začátku jsme se začali přetlačovat s Němkami, které startovaly vedle nás – a to nám vydrželo až do konce. Kubas nás bezpečně usadil na jejich vlnu, jediné, co jsme musely udělat my, bylo udržet se tam. To je jemná práce, nesměly jsme si nechat Němky moc ujet, ale ani jsme je nesměly moc předjet… V praxi celá tahle záležitost vypadala tak, že jsme se od sousední „vykořisťované“ lodi střídavì vzdalovali a zase se k ní přibližovali, jak nás vlna tahala sem a tam, a kdykoli jsme se přiblížili, pobily jsme se pádly s jejich pravou stranou. (Aneb, když naše pádla vydržela tohle, vydrží už všechno.) Všechno bylo v pohodě, ani jsme nevnímaly nadávky sousedního německého trenéra, jen jsme makaly… Až do obrátky.

Tam se všechno nakrátko zkomplikovalo. Němky se pokusily nás setřást. My ale, správně motivované, jsme si všechny řekly, jdeme hernajs do toho, dáme do toho všechno, co máme, a co bude dál, se uvidí… A skutečně jsme do toho daly všechno. Nejedna z nás si jistě říkala, tohle nedopadne dobře, obrátku sice pojedeme na vlně, ale co bude dál, když pak všechny umřeme? Jakmile jsme ale z obrátky vyjely, nějak se to urovnalo samo, prostě to najednou zase šlo… A tak jsme se dál držely německé lodě, i přes to, že nás málem smetli chlapi, když nás míjeli, i když nám několikrát šly vlny až přes hlavu, i když jsme se mlátily pádly s německými sousedkami… Prostě musíme, řekly jsme si před závodem, teď jsme si to každá z posledních sil pro sebe zopakovala, a jelo se!

Cíl se přiblížil dříve, než jsme čekaly… Jeden most, druhý, rozmazané břehy… A Němky vedle nás sahají na dno svých sil a pokouší se nás setřást!

Marně. Nahulily jsme to jako snad ještě nikdy, posledních 500 metrù jsme jely dvoustovkovým tempem, ale vyplatilo se to, po centimetrech jsme začaly konkurenci předjíždět… A nakonec jsme je daly! Nakonec jsme byly druhé se vším všudy.

Ta radost, co nás zachvátila v cíli, je nepopsatelná. Užily jsme si jí, jakmile jsme snad po deseti minutách bezmocného lapání po vzduchu začaly zase vnímat své okolí. :o)

*** Tady nás ale pořadatelé maličko zklamali: místo, aby nechali ženské ve vlastní kategorii a my dostaly po zásluze plaketu za druhé místo, dali nám jen diplom za celkové 23. místo. Tohle zklamání bylo taky jedinou vadou na kráse celého tohohle vypečeného výletu. :o)

©Petra


http://www.ruderkalender.ch/CH/drachen/index.html

....................

23. 09. 2017 - Říjen je pro Tragédky měsícem odpočinku, máte-li zájem, zahajte s námi zimní přípravu...

čtěte více »

MČR a blížící se TDT

17. 09. 2017 - Přijďte s námi oslavit konec úspěšné sezony v sobotu 23.9.2017 na Tragicky dlouhé...

čtěte více »

ME Francie 2017

08. 08. 2017 - 17 mistrovství Evropy klubových posádek nebylo v podání DB tragédek vůbec...

čtěte více »

Vyhledávání
vyhledat?