Budapešť 2009

co je tam jiného než doma
(Výňatky z cestovního deníku jedné Tragédky; pokud se ptáte, proč to trvalo tak dlouho, odpověď je nasnadě. Budapešť je velká, dojmů z ní je hodně, a nějak je uspořádat trvalo spoustu času. Ale dočkali jste se!)
 

1/ Cesta: naštěstí docela dobrá, většinu času po dálnici.

2/ První dojmy: hotel okatě levný, ale jsme rády, že máme kde hlavu složit. Kapacita místních sušáků je nulová (sušáky chybí…), takže budeme muset mokré hadry z vody věšet na okna, topení, skříně, a vůbec kde to půjde.

3/ Budapešť I: napřed jsme nemohly najít centrum, ale pak jsme jakýmsi autobusem dojely na metro (žel na černo) a bylo vyhráno. V metru (na stanici s poetickým a pro nás vcelku nicneříkající názvem Népliget) jsme zakoupily sedmidenní „tramvajenky“, a to bylo taky to nejlepší, co jsme mohly udělat, i když stály 4600 HUF. Pak jsme vlezly do metra a já osobně jsem teda splakala nad výdělkem, neboť i v Budapešti jezdí Mityščinskij mašinostrojtělnij zavod… akorát natřený na tmavě modrou nebo černou barvu.
(A taky jsem zjistila, že mají v metru dost vedro. Těžko říct, jestli za to může nedořešená ventilace, malá hloubka, nebo něco úplně jiného, ale byla to fakt hrůza.)
Metrem jsme odjely pár stanic kamsi, kde se to jmenovalo Deák něco-něco (pozdější poznámka: Deák Ferenc tér, tér podle všeho znamená náměstí), tam jsme vylezly a rozkoukaly se. Našly jsme jakýsi kostel (pozdější poznámka: Szent István), docela pěkný, pak pochopitelně Dunaj (ale to mě zklamalo, se tvářili, jaký to bude veletok, a ona to byla taková větší Vltava), a kolem něj jsme se dostaly až k parlamentu. (Což je pseudogotická stavba o velikosti dvou Moby Dicků a velice okázalá k tomu.) Tam jsme se objednaly na prohlídku (to vyžadovalo vybrat vyslance, dát mu občanky nebo pasy a nechat ho napospas jakémusi ozbrojenému chlápkovi v něčem, co nápadně připomínalo vojenskou uniformu). Po krátkém intermezzu, kdy jsme našli místní magistrát a obhlédly park před parlamentem a památník „kontrarevoluce“ z roku 1956 jsme tu prohlídku i absolvovaly.
(O památníku se chci zmínit explicitně, protože na mě zapůsobil. Je to v podstatě jen kvádr z černé leštěné žuly, který má nerovné a neopracované to, co mělo být horní podstavou – a tam, v jedné z prohlubní, hoří sotva viditelný věčný oheň. Na černé žule je vyryt malý státní znak a letopočet „1956“. To je všechno. Celé dílo působí syrovým dojmem, a to je právě dobře. Jako pomník obětem i myšlence je to velice důstojné.)
Parlament sám je spektakulární, zevnitř ještě víc než zvenku. Na to, že ta stavba je v podstatě moderna (dokončena 1904), je vevnitř velice přezlacená. Zajímavosti jsou zejména tyto: v budově se nachází (údajně) pravé korunovační klenoty; vykládaná okna v hale jsou původní, neboť byla během WWII schována ve sklepě); fakt, že první tři místa soutěže o novou parlamentní budovu stojí na tom samém náměstí, přičemž v jedné je parlament, v druhé Museum of Ethnography a ve třetí Ministry of Agriculture. Pak už jsme byly unavené, tak jsme odešly najít hospodu a tramvaj domů.

4/ Několik zvláštních zajímavostí: Zaprvé, když jsme šly po nábřeží, mohly jsme obdivovat tři věci. Jednak hustý provoz po dvouproudé jednosměrce, která se nacházela v těsné blízkosti promenády, jednak umění v podobě železných „botiček“ na nábřeží (které vypadaly, jako by si je tam majitel odložil, zatímco se koupe), a naposledy kameny, jimiž byla obložená navigace, a zejména ulity loděnek, které byly do těchto kamenů otištěné. Zadruhé, Dunaj, když se rozvodní, je stejně impozantní a stejně vzbuzuje hrůzu, jako Vltava, když udělá totéž. Zkrátka a dobře, dívat se do rychle pádících kalných vod, unášejících s sebou různé smetí, větve, listí, jablka a tak dále, to v člověku evokuje různé věci.
Zatřetí, Budapešť je překvapivě hodně podobná Praze. Ani ne tak něčím konkrétním, jako spíš atmosférou, vzhledem, mosty, řekou, stylem staveb. V Budapešti jsou čtvrtě, které vypadají jako Žižkov nebo Vršovice. V Budapešti je v centru dominantní řeka a přes ní mosty. Naopak jsou ale mnohde značné rozdíly: jezdí tu trolejbusy, tramvaje jsou jiné (takové malé oranžové), koleje jsou jinak (a mnohdy značně úchylně) uspořádané… třeba všechny tramvaje mají dveře na obou stranách, a potřebují je, protože jsou zastávky „obráceně“. (Ale pletou se na nich i domorodci, takže jsme nebyly tak nápadné.)

5/ První trénink: lodě byly divné. Měly tenký bort a tvářily se papírově, bubeník seděl na stoličce jak na kadibudce, kormidlo vypadalo fórově. Celkově dělaly velice vratký dojem. Ale uvidíme. Dostaly jsme takové cedulky na krk, je na nich fotka a jméno teamu, aby nás pořadatelé pustili v den D na závody; k tomu máme takové oranžové pásky na ruku, no vopruz.

6/ Budapešť II: vyrazila jsem hned po poledni, nasedla do tramvaje číslo 49 a odjela na zastávku Szent Gellért. (Z naší zastávky, která se jmenuje Szent Gellért Templom, cha cha.) Tam jsem si prohlédla skalní kostel (a docela hezký!) a vyrazila do kopce k soše toho chlapíka s peřím. (Terka tvrdí, že je to archanděl Gabriel. Já jí věřím.) Ta socha je obrovská, park kolem ní vypadá jako takový zarostlejší Petřín, a je od ní kulervoucí výhled. Super! Město se rozkládá od obzoru k obzoru, na jedné straně jsou takové jako kopce, na druhé naopak jenom placka… a řeka! Minimálně 3x tak široká jako Vltava (uznávám svůj omyl z prvního dne), jezdí po ní lodě, jsou přes ní krásný mosty. Když jsem se vynadívala, slezla jsem dolů, nasedla do tram. č. 41, která kvůli výluce jela úplně jinam, než měla, a pak jsem asi čtyřicet minut obcházela hrad. Po tomto zážitku už se mi nechtělo nahoru, takže jsem autobusem odjela na starou známou stanici Deák něco-něco a tam nasedla do roztomilého malinkého metra a odjela kamsi k lázním. No super! Normálně, metro sestávající z malinkých vykachlíčkovaných stanic s železným kováním, tří malinkých vagónků a stanic s kouzelnými jmény jako Opera nebo Oktogon. Koloritní, jak v Londýně 18. století. To mě opravdu nadchlo. Pak už jsem jela akorát domů, a na tom není nic zábavného. :o)

7/ Druhý trénink: tady není co komentovat.

8/ Budapešť III: Večerní procházka. Nasedly jsme do tramvaje číslo 2, co jede po nábřeží, kolem parlamentu a tak dále, a celou cestu jsme se kochaly osvětleným hradem a vůbec celým nábřežím části Buda. Pak jsme přesedly na čtyřku, odjely přes most a pěšky jsme se přes něj vracely, s úchvatnými pohledy na lodě, nasvětlené mosty, svítící parlament a tak dále. Cestou jsme zjistily, proč je uprostřed mostu (který mimochodem vypadal z dálky jak Jiráskáč) stanice: je tam totiž vstup na ostrov s lázněmi, parkem a dalšími lákadly.

9/ Další postřehy: Začínám chápat cizince, co v Praze nevystoupí na konečné… A rozhodně hodně oceňuju pražskou MHD, kde jsou všechna hlášení i v angličtině! Tady v metru i tramvaji v jednom kuse něco hlásí, a my víme naprosté, ale naprosté nic. Dnes se nám třeba povedlo nevystoupit hned dvakrát, pokaždé nás musel někdo vyhodit. (Maďarsky.)
Ta zvláštní a již zmíněná podobnost Budapešti a Prahy je v noci ještě markantnější.
V autobusech, kterými jezdíme na závodiště (mimochodem zhusta to jsou Ikarusy) si připadám jak florbalista. (Vysvětlení: když se v létě v Praze pořádají ty velké florbalové turnaje, pohybují se v metru různé týpky s florbalkami ve fusacích, velkými taškami, páskami na rukách a tak. Přesně takhle my teď jezdíme autobusem, s pádlem ve dusáku, většími taškami a páskami na rukách.)

10/ Moderní kostel: ten máme hned u baráku. Uvnitř těžká moderna, venku těžká moderna. Místo lavic židličky a žádní svatí ---> jsou to nějací reformovaní?
Jinak zevnějšek moc pěkný, a je tam taková moderní socha ze skla a kovu, nějaký chlapík s andělem.

11/ Třetí trénink: ani zde není co komentovat.

12/ Nákup vína: komplikovaný. Většina vinět jenom maďarsky a poraď si. Tak jsem si to zjistila pozorováním: z těch dvojjazyčných jsem načetla, jak vypadají slova pro dry, sweet a semi-sweet, a vybírala jsem podle toho. A taky podle ceny a viněty, tak uvidíme, co to udělá. (Pozdější poznámka: všech pět flašek bylo super!:-)

13/ První závod: a hned dvoukilák. Jely jsme imho dobře, hulila jsem to jako nikdy. Bylo to úplně super. Bohužel ostatní teamy to taky hulily jako nikdy, takže jsme až páté. Ale pocit bezva.

14/ Zajímavá podívaná: když jeli chlapi, jedna loď se potopila přímo před námi! Nějaká posádka z Ruska, jak jeli, nabrali opravdu moc moc vody, načež vpluli pod hladinu jak zanořující se ponorka. (Později jsem se dozvěděla, že dalším dvěma lodím se stalo totéž u druhé obrátky.) Chudáci, opravdu jim to nepřeju, ale vypadalo to nádherně, jak tam tak seděli po prsa ve vodě, pádla ve vzduchu, a nevěděli, co by!

15/ Oslava: samozřejmě že byla, bujará, dokonce i se spřátelenými teamy z Čech, které s námi náhodou bydlely ve stejném hotelu.

16/ Budapešť IV: procházka po ještě neviděných památkách. Hrad (který se nám ale nepovedlo infiltrovat, neměl žádné dostatečně nápadné dveře, on totiž neměl vlastně žádné dveře), Rybářská bašta (goticky vyhlížející kostel, který je uvnitř vymalován abstraktními vzory – což jsem ještě nikdy neviděla), asi nejslavnější budapešťský visutý most (v sobotu zavřený kvůli konání jakési slavnosti s trhy).

17/ Druhý závod: průser za průserem. Holky byly v rozjížďce třetí a musely do oprav, kde do nich narazily Přerovandy. Samozřejmě omylem, a hodně se za to omlouvaly; protest byl pořadateli uznán. Kdo ví, co za to mohlo, zda rozhozená psychika nebo něco jiného, ale nakonec byla naše loď až sedmá… Škoda.

18/ Třetí závod: pětikilo. Poslední podnik. Musely jsme vyklidit pokoje do desíti, takže jsme se přesunuly do aut a na závodiště. Třetí závod byl mnohem méně katastrofální než druhý. Skončily jsme páté, což sice není výsledek moc dobrý, ale na druhou stranu není ani tak špatný, a všechno je třeba brát z té lepší stránky. :o)

19/ Několik drobných postřehů a zajímavostí nakonec: pivo se řekne sör, víno bor, klobása je kolbász, salám je szalám a guláš je gulyás. („S“ se vyslovuje jako „š“, „sz“ jako „s“.) To jsou nejdůležitější slovíčka. Kdo je zná, hlady bohdá nezahyne. :o) Všechny nápisy (informační v metru, na sochách a památnících, apod.) jsou jenom maďarsky. Nějaká Evropa tady nikoho netankuje. Hodně mostů přes Dunaj je v Budapešti visutých.
Po městě jezdí staré dobré Ikarusy, rozhrkané krámy, v nichž má člověk strach, že se utrhne zadek, a hned vedle nich moderní nízkopodlažní vozidla. Stejně jako tramvaje, vedle takřka muzeálních kousků je možné vidět stroje, co si nezadají s pražskou chloubou jménem 14T.
Vypadá to (na první i druhý pohled), že Maďaři preferují spíš osobní dopravu než hromadnou (silnice a dálnice mají tedy prvotřídní) a investují peníze raději do něčeho jiného, než je MHD. Ne, že by byla místní hromadná doprava špatná nebo nějak nevyhovující, to vůbec ne, ale vozový park (a zejména jeho hrkající starší část) tak nějak naznačuje, že prioritou je něco jiného.
Signály pro tramvaje vypadají úplně jinak než v Praze. Míst nám známých „čoček“ jsou to takové zajímavé semafory s různými šipičkami.
I v centru Budapeště se nachází široké čtyřproudé „dálnice“ – jev v Praze zhola nemožný, protože tam by se něco takového nikdy nevešlo. Budapešť vlastně takhle na první pohled vypadá jako město silnic a aut. Nikde v ní nelze najít něco jako je pražské Staré město, s úzkými uličkami, pasážemi a starými domy. V Budapešti jsou místo nich široké bulváry a děsný provoz. Doprava jako taková je neskutečná. Každý jede jak ďábel, lidi chodí na červenou, auta jezdí na červenou; oranžová nic neznamená, ta jako by vůbec nebyla.
Svícení podle všeho není celodenně povinné, a to je pak průser, když se na vás mezi hromadou osvětlených aut vyřítí jedno neosvětlené…
Všude jsou cyklostezky, kdekdo jezdí na kole, ale helmu nemá nikdo.
Všechny informační cedule v metru jsou stylově podobné těm pražským – a jsou na podobných místech. Když člověk ví, kam se podívat po informacích v Praze, v Budapešti se neztratí… tedy pokud ví, kam chce jet. :o)
Žebráci jsou v Budapešti taky, a chovají se jako ti pražští. Jeden to na mě zkusil v centru, jenomže ke své smůle na mě spustil maďarsky… Pochopitelně jsem mu nerozuměla ani slovo, takže to po chvíli moudře sám vzdal.
Maďarsky ano se řekne igen a je úplně super, když někdo za vámi zvedne vyzvánějící mobil a ohlásí do něj tohle slovo.
Přímo naproti našemu hotelu je tramvajová vozovna, která vypadá jako vozovna Střešovice. Kousek od stadionu Ferencváros je ještě jedna podobná.

20/ Cesta domů: zase po dálnici. Celých 600 km.

21/ Úplně poslední osobní zajímavost: vzala jsem si s sebou na pomoc kapesní anglicko-maďarský a maďarsko-anglický slovník. Neuvěřitelná publikace… Neobsahuje slova jako „náměstí“, „restaurace“ nebo „ulice“, zato v něm spolehlivě najdete výrazy pro „vlastizradu“ či „válečná zvěrstva“. Užitečné, není-liž pravda?

Valná hromada 2017

13. 11. 2017 -   Pozvánka na valnou hromadu DBT z.s., která se koná úterý 5.12.2017 v 19:30 v...

čtěte více »

....................

23. 09. 2017 - Říjen je pro Tragédky měsícem odpočinku, máte-li zájem, zahajte s námi zimní přípravu...

čtěte více »

MČR a blížící se TDT

17. 09. 2017 - Přijďte s námi oslavit konec úspěšné sezony v sobotu 23.9.2017 na Tragicky dlouhé...

čtěte více »

Vyhledávání
vyhledat?