Cesta draka 2009

Pršelo do trávy, stromù, pršelo i do řeky. Listí stromù jemně ševelilo, když na něj dopadaly velké těžké kapky, a prohýbalo se, když je chtělo poslat dál směrem k zemi. Na řece se dělala velká kola, rušená dalšími a dalšími koly, jak na hladinu dopadaly nové kapky.

Nikde nebyli žádní lidé. Na mostě, který nedaleko překlenoval řeku, pochopitelně stále jezdila auta, provoz se hnal dopředu a s ním i život velkoměsta, tady u řeky ale byl zcela jiný svět. A v tomto světě zrovna nebyl vùbec nikdo.

Stál na břehu a na hlavu mu kapala voda. Ruce měl v kapsách, stál ale rovně, hlavu nevtahoval mezi ramena a už vùbec se nijak nehrbil. Byl celý mokrý a kolem byla zima, jemu to ale nevadilo. Měl rád zimu a kromě toho byl zaneprázdnìn. Kochal se řekou, její majestátní pomalostí, její flegmatickou jistotou, s kterou přijímá ten prostý fakt, že prší.
Pak zaslechl vzdálené dunění.

Rány, jedna za druhou, pomalé a přesně pravidelné, jako kdyby někdo bubnoval na velký buben. Jako kdyby ten někdo chtěl bubnováním vzdát hold počasí, oslavit déšť, který dává život, ale bere ještě mnohem víc.

Po chvíli přestal údery vnímat. Dál se kochal řekou, která plyne betonovou džunglí se stejnou lehkostí, jako plynula o pár desítek kilometrù výše skrz luhy a háje. řeka… Překročená mosty, tiše ignorující zneuctěné břehy. Spoutaná betonem, kameny, jezy a říčními kilometry.

Uvědomil si, že dunění se k němu přibližuje. Zvědavě se rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, kdo nebo co se rozhodlo pro tak netradiční díkùvzdání. Neviděl ale nic. Nábřeží, po němž se za pěkného počasí proháněly dívky na bruslích, kam lidé chodili venčit psy a kde se pod stromy líbaly zamilované dvojice, bylo liduprázdné. Řeka, po níž se normálně proháněli veslaři, čluny, kajakáři a kanoisté i parníky, byla rovněž opuštěná.

Pak je zahlédl.

Dlouhá bílá loď s vousatou a rohatou dračí hlavou na přídi se právě vynořila zpoza stromù a zamířila směrem k němu, po proudu, dále do města. V lodi seděly snad dva tucty žen; všechny měly na sobě stejné oblečení, v rukou stejná černá pádla, ve tváři stejné tiché soustředění. Bubenice na přídi udávala pomalý rytmus a podle něj ženy zabíraly. Pohyby byly vlážné, přesně odměřené a hlavně pomalé, jako by se všechno odehrávalo v medu nebo oleji. Snová pomalost, vybavil si. Tak se tomu říká v literatuře.

Loď projela kolem něj a ani jedna z dvaceti žen se na něj nepodívala. Vùbec si nevšimly, že tam stojí, že je vidí. Všechny se dívaly jen před sebe, mlčely a soustředěně pádlovaly, jedna jako druhá, úplně stejně, natahovaly se dopředu a pak se nad vodou pomalu vracely zpátky, rána na buben jim určila další pohyb a ony se opět natáhly, zabraly a snad až příliš pomalu se vracely… Jako dokonalé stroje. Podle všeho jim bylo jedno, že prší, nezajímalo je, že vzdálené dunění hromu předpovídá bouřku a ještě mnohem horší prùtrž, nechtěly vědět, že na celém širém svìtě jsou momentálně jen ony, dunící auta na mostě a pak jeden nenápadný týpek, kochající se řekou.

Kormidelnice té šílené a absurdní lodě na něj mrkla, když ho míjela, a jeho najednou napadlo, že pravda je možná někde úplně jinde… Mohly to být jenom sportovkyně na tréninku, ale nebyly, kdepak. Na to byla ld příliš synchronizovaná, příliš tichá, příliš odhodlaná – a vznášelo se nad ní příliš zjevné tajemství. Najednou mu bylo jasné, že je to úplně jinak. Tahle sněhobílá loď plná stejně oděných žen není za deště na řece náhodou. Sleduje totiž nějaký vlastní cíl – cíl dost příšerný na to, aby se mu zježily všechny chlupy na těle.

Všechno to bylo v tom jediném mrknutí, v tom až příliš obyčejném spikleneckém gestu, kterým ho počastovala černovláska na zádi. Jednou na něj mrkla, jedinkrát vytrhla sama sebe z pekelného soustředìní, a pak se jí na tváři opět usadil pùvodní sveřepý výraz; loď pokračovala ve své cestě nezměněným tempem, takže za chvíli ho minul rudý a zlatý dračí ocas a loď byla najednou minulostí.

Nevěděl, o co jde, po čem tahle loď jde, a zčista jasna si byl zcela jist, že to ani vědět nechce. Jestli má tenhle plovoucí drak hrát nějakou roli v naprosté zkáze světa, byla to jeho věc. Jemu to bylo raději jedno.

Dlouho se díval za tou lodí, sledoval, jak se zmenšuje v dálce a jak mizí i zlověstné dunění, které se v nepřítomnosti zpěvu ptákù a tichém šumění deště neslo obzvlášť daleko. Dlouho se díval za její soustředěnou posádkou, zabírající sice pomalu, ale vytrvale, cílevědomě posunující loď dál a dál až k naplnění jejího osudu.

Pak draka ztratil z dohledu, zmizel mu za jedním z ostrovù… A on si najednou uvědomil nesmírný chlad, který se už nějakou dobu rozlézal všude kolem něj.
 

Valná hromada 2017

13. 11. 2017 -   Pozvánka na valnou hromadu DBT z.s., která se koná úterý 5.12.2017 v 19:30 v...

čtěte více »

....................

23. 09. 2017 - Říjen je pro Tragédky měsícem odpočinku, máte-li zájem, zahajte s námi zimní přípravu...

čtěte více »

MČR a blížící se TDT

17. 09. 2017 - Přijďte s námi oslavit konec úspěšné sezony v sobotu 23.9.2017 na Tragicky dlouhé...

čtěte více »

Vyhledávání
vyhledat?