Petrohradský deník 2007

 Tragický cestovní deník - ??????????? ? ?????-??????????

DOPLŇUJE SE:-) ... teda moc ne, holky jsou líný:-))))

Pondělí 30.7. 2007

Vše začalo naší cestou autem na letiště do Berlína. Odlet z Berlína jsme zvolili pod heslem KDO ŠETŘI MÁ ZA TŘI. – Ba ne, movitější Tragédky letěly po různých skupinách rovnou z Prahy.

Naše skupina 11 lidí, ale vyrazila jako první. Podařilo se nám vyjet včas přesně podle harmonogramu (což je u naší posádky naprosto věc nevídaná J). Cesta probíhala v poklidu, ostudu jsme si začali dělat až cestou přes centrum Berlína (tak nevím, kdes zapomněla na nákup v Teplicích, který nás také dost proslavil – ti kluci vážně chtěli jet s náma), kdy se Hanka S. neudržela a otevírala okénko pokaždé, když vedle v koloně stál chlap (jedno jak vypadal – to není pravda , brala jsem jen ty fešáky). Poté se vymlouvala na nadprioritní tlačítko, které prý zákeřně mačká naše skvělá řidička Martina C. Ani konkurenční posádka se nenechala zahanbit a Saša ukazovala na vše typicky německé: „To je typická česká ... rodina v Německu“ apod. Nic ovšem nepřekonalo hlášku: „Spreeva – zléééva!“

Prokázalo se, že posádka menšího auta (to znamená Šárka, Krekra, Hanka S., Martina C.) má lepší močové měchýře (respektive větší). Druhá posádka (Renča, Patrik, Saša, Terka, Jitka, Martina G., Lněnda) totiž nevydržela a musela zastavit v roztomilém parčíku na okraji Berlína a rychlým krokem – kdyby se nejednalo o Tragédky, mohlo by se říci během – zapadly do křoví. Po vykonané potřebě měly úplně jiný výraz. On se nám Patrik pokoušel zastavit již dříve u KFC, ale nikdo na jeho snahu z neznámého důvodu nereflektoval.

Na letiště jsme dorazili v pořádku a část byla i vyčůraná. Soutěž o nejtěžší kufr vyhrála Saša m = 20,8 kg, ale díky jejím krásným hnědým očím jí to prošlo. Po nástupu do letadla se projevilo, že Patrik se mezi nás skvěle začlenil – třepal sedadly a mačkal čudlíky, až ho musela postavit do latě sličná letuška (no mě připadala spíš jako zfetovaná J). Na Martině G. byla vidět mírná nervozita. V letadle začalo být opravdu vedro a nic se nedělo. Chtěli jsme otevřít okénko, ale po zralé úvaze jsme si to rozmysleli. Nervozita Martiny se stupňovala, stejně jako teplota uvnitř letadla. Měli jsme půl hodiny zpoždění, jak jinak, když jsme letěli my. Vysvětlení znělo, že jsme zapomněli papíry. Tajně jsme doufali, že to nebyly papíry pilota. Bez řidičáku totiž létáme neradi.

Let do Rigy proběhl bez problému a bez turbulencí. V Rize jsme přeběhli na jiný terminál a nastoupili do skoro bych řekla až moc malého letadla. Hákovka měla sedadlo 12 A, které neexistovalo, ale nedala se a obsadila první sedadlo v nejbližší vzdálenosti. Nakonec se ale do letadla vešli všichni cestující. Na to, jak bylo letadlo malé, zvládlo let velmi dobře. Můžu to posoudit z hlediska profesionála, letěla jsem totiž už čtyřikrát. Ten pilot minimálně taky...

Přistáli jsme ve 2.00 místního času a začal boj o to, jak se dostat do hostelu. Navíc, jakmile jsme se nohou dotkli pevné země, začalo krásné počasí (lilo jak z konve). Ještě, že jsme měli Patrika a Jíťu, naše rusky mluvící průvodce, kteří sehnali tři taxíky. Sice někdo platil v dolarech, někdo v rublech a každém jinou částku, ale nakonec jsme se všichni dostali na stejné místo. My, kdo jsme dorazili první a přímo, jsme si notnou chvíli přeci jen mysleli, že zůstaneme místním živlům napospas sami. Dobré také říci, že petrohradští taxikáři jsou velmi vynalézaví. Tři vynalezli tři různé cesty a dorazili ze tří různých směrů. Nebylo však zdaleka vyhráno. Ulice byla temná a cedule připomínající název našeho hostelu nikde. A do toho stále a nepřetržitě lilo. Naším stanovištěm se stal podchod, který běžným obyvatelům pravděpodobně sloužil jako sociální zařízení. Takže jsme nasávali opravdu výrazné aroma Petrohradu (myslím, že toto aroma nelze zapomenout, zvláště druhý den ráno jsme zjistili, že nesloužil pouze pro malé, ale i VELKÉ potřeby). V podchodu se odehrál komunikační šum, naštěstí úspěšný, a asi po 15 minutách nás vyzvedl ruský chalan. Zavedl nás do „nejkrásnějšího“ baráku v celé ulici. Přesně do toho, do kterého jsem nahlédla, když jsme ještě byly jen ve čtyřech a prohlásila, že bych tam nevstoupila ani s bodyguardem. A že jsem byla odhodlána vstoupit do kteréhokoliv domu by mi holky ukázaly. Dokonce jsem navštívila i místní noční podnik přes ulici. Po průchodu vchodovými dveřmi nás opravdu opouštěl poslední optimismus, překračovali jsme totiž velké modré pytle se stavebním odpadem. Náš pokoj se nacházel v přízemí za dveřmi (silně opancéřované), které nám poskytly alespoň malou naději.

Zařízení pokojů, byly dva (jeden pro 18, druhý pro osm), bylo ucházející. Ve velkém pokoji (budeme mu tak říkat, i když to není zcela přesné – 6x7 m), bylo 9 paland, 1 židle a 1 štafle (o jejich využití jsme dumali celý pobyt). Měli jsme, ale vlastní záchod a sprchu zvlášť pro oba pokoje. Pravda u záchodu pro velký pokoj chybělo prkénko, ale to je detail, který v Rusku zřejmě nehrál roli. Na můj přímý dotaz na recepci mi řekli, že to je v pořádku, že to takhle v Rusku běžně mají. Na pokoji pro 9 osob zase byl tak dokonale vymyšlený odpad od sprchy, že voda stekla dolů do rohu a kanál si užíval suchých kachliček ve vyšší části podlahy. Jinak to bylo celkem fajn.

Ve čtyři jsme už byli tuhý.

 Úterý 31.7. 2007

Po náročném cestovním dnu jsme vstávali poněkud později, ale přesto jsme v 10.30 vyrazili na výlet do Petrodvorce. Krekra je dost optimistická, v 10.30 se ještě všichni ani neprobrali. Nejprve jsme vyměnili peníze, aby bylo zač utrácet, následně jsme větší část těchto peněz navždy zanechali v recepci. Výlet tak na poledne je realistické označení hodiny. Bylo to daleko za hory za doly i za moři . Nejdřív skoro 1 hod pěšky po petrohradském bulváru. Hákovka se asi hrozně těšila, protože nasadila takové tempo, že jsme se jí jen stěží drželi. Bodejť by ne, průzkumníci jsou u všech jednotek, bez nich by se „komando“ nehla z místa.  No jo, udávala tempo i na souši a díky ní jsme ve slušném čase dorazili k výletní lodi (dorazili? Doběhli J). Cesta lodí trvala asi 0,5 hodiny. Během cesty jsme se vžili do rolí turistů a vyfotili loď i nás ze všech stran i úhlů. Nakonec jsme dorazili k carskému přístavu a ponořili se do krás carských zahrad. Musíme konstatovat, že na naše fotografování nemají ani Japonci přijíždějící do Prahy. Taky jsme navštívili náš první ruský chrám. Výzdobu samozřejmě tvořila spousta ikon. Jedna ikona nás obzvlášť zaujala, bylo na ní asi 30 různých miniaturních obrázků svatých. Saša jí pojmenovala jako fotoromán. Jediným lehkým chmurem bylo to, že záchody stály 20 rublů. Problém s močovými měchýři byl popsán v předcházejícím dni. Trochu adrenalinu jsme zažili při odjezdu, v 17.00 měla jet poslední loď, ale my dorazili na molo a kde nic, tu nic. Nakonec, ale všechno dobře dopadlo a my se nalodili a krásně si na zpáteční cestě schrupli (a to jsme si urvali předek lodi, abychom dobře viděli).

Večer jsme doma v hostelu vytvořili diskusní kroužek, kdy se projevil vypravěčský talent Martiny G. a Hanky S. Bohužel většina jejich zážitků není publikovatelná. Část se po večerním povídání přesunula v pyžamech do postele a část naproti do hospody.

V úterý v 17.00 do ubikace dorazila Lucka, která ač cestovala sama zvládla všechny nástrahy petrohradského metra, nedala se zastrašit ani vzhledem našeho hostelu a bez problémů se zařadila do družstva.

Středa 1.8.2007

Ráno po probuzení nás opět čekal výletní den. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Skupina Krekra, Šárka, Saša, Hákovka, Hanka S., Lucka a Lněnda vyrazila ke klášteru a profláknutému hřbitovu, kde leží mnoho ruských osobností. Cestou jsme prošli petrohradskou periférii, kdy jsme například měli to „štěstí“ vidět ruskou nemocnici. Složili jsme přísahu, že jestli se někomu něco stane nikdy nedopustíme jeho hospitalizaci. Dorazili jsme k cíli a zjistili, že na každou část hřbitova se vybírá zvlášť a navíc jen od turistů. Rozhodli jsme se, že takovou diskriminaci nemůžeme podporovat a pokračovali jsme do kláštera. Jakmile nás uzřel pravoslavný kněz, chtěl zaplatit (samozřejmě ze všech lidí také jen od nás). Ale my jsme řekli ne a Hanka S., náš hlavní průvodce, nás provedla kolem kláštera, až nakonec našla tajný vchod přes běžný ruský hřbitov a my se dostali dovnitř. Zjistili jsme, že jsme udělali dobře, že jsme vstupné nezaplatili. Prohlídli jsme si zahradu a nakoukli do chrámu. Probíhaly tu právě křtiny. Vyšli jsme a čekali asi hodinu na druhou skupinu.Ta jela vypůjčit naší krásnou Audinku a ztratila se v petrohradské dopravě, která je příšerná. Rusové jezdí jako prasata (přesnější popis může podat Renča, která se překvapivě rychle aklimatizovala). Utábořili jsme se před vchodem do kláštera a lidi už nám pomalu začínali házet drobný (to ty kelímky od kafe ze Mc´donalda). Ale dočkali jsme se a autíčko dorazilo a z něho vystoupili Martina G., Martina C., Terka, Patrik a Renča. Patrik s Renčou museli pokračovat autem na letiště, kde měli vyzvednout další přilétnuvší skupinu, která byla nesmírně důležitá, protože přivážela naší proslulou pádlovací bednu. V této skupině přiletěla Jahoda, Verča, Blanka, Dáša, Hanka D. a Kamila.

Skupina turistů vyrazila metrem k pevnosti a pilně prohlížela všechny památky a trhy. Hlavně Jitku v pevnosti zaujala děla. Ta byla seřazena podle vývoje od starých k modernějším. Samozřejmě jsme pořídili opět spoustu uměleckých snímků. Naše další kroky vedly k Auroře a světe div se, nejvíc nadšená byla opět Hákovka. No jo, pracovní deformace. Správný voják je vždy ve střehu, vždy připraven na neočekávané situace (hlavně útok) a hlavně my právníci jsme tak trochu zaujatí historií a to se v tomto prostředí nedalo „ovládnout“J. Ale Aurora se nám líbila. Chvíli jsme uvažovali, že jí vyměníme za naší dračí loď. Byl to tam hold větší luxus.

Z Aurory jsme zamířili domů už jsme těch ruských monumentů měli plný kecky. Doplazili jsme se domů a padli za vlast. Vlastně omyl, cestou jsme ještě zastavili v ruské tržnici, která byla nedaleko našeho hostelu. Udělali jsme základní chybu, když jsme si chtěli nakoupit ovoce u stánku, kde neměli napsané ceny. Stála u něj slečna, ale když jsme chtěli zaplatit vynořil se, kde nic tu nic Turek od okurek a řekl, že za dvě jablka chce 100 rublů (cca 80 Kč). Podotýkám, že u tohoto stánku jsme si ovoce naložili asi čtyři. Nejdřív jsme nechtěli zaplatit, ale chlápek byl neodbytný a slevil cenu na 70 rublů. Vypadal divně, tak jsem si radši koupila nejdražší jablka v životě.Ostatní holky měly pevnější nervy a zboží vrátily. Plyne z toho ponaučení: v Rusku nakupujte jenom u roztomilých babušek. Jsme zase o něco chytřejší.

Já s Caltovkou jsme vyrazily na místa, kde jsme předpokládaly podle mapy závodiště. Pár stanic metrem nebyl až takový problém, ani ta půlhodinová procházka potom. Čímž však se náš pochod prodlužoval, tím více jsme nervózněly ohledně naší polohy. Byly jsme však správně a dokonce pár okolo „kanálu“ stojících domorodců nás ujistilo, že „čempionat“ bude… Mysleli ovšem mistrovství Petrohradu ve veslování, které se opravdu odehrávalo. O dračích lodích na místě samotném však nikdo neměl ani páru. Až na pošedesátéosmé zeptání nás někdo hodný odkázal na malého-velkého muže Viktora, organizátora našeho mistrovství. Ten nás ujistil, že ME se určitě konat bude, že lodě také budou (že mu volali z Moskvy, že jedou), akreditace že již zítra! bude a náš trénink se také uskuteční. Když však nakoukl do rozpisu, naši posádku tam nenalezl, papírově ten nedostatek odstranil. Jak jsme se později dozvěděli, o rozpis se v boji o tréninkové lodě vůbec nejednalo. A tak jsme jely zas domů a padly za vlast stejně jako holky. Jediné, co Viktor věděl zcela jistě bylo: „Vy jste letěli s Petr Klíma a Petr Procházka dneska letadlem!! Oni mi volali, trochu popíjeli!“

Čtvrtek 2.8.2007

Naplánovaly jsme další z turistických cílů, který vám v Petrohradě nemůže ujít Ermitáž! Na tomto místě ještě přeruším Krekru a popíšu radosti a strasti suportové skupiny Hakovka, Caltka, Renča a Patrik. Renča a Patrik do tohoto programu spadli jako naši osobní řidiči a společníci. V hostelu nám totiž oznámili, že nám jako cizincům musí udělat registraci na policii. Na tom bychom neshledávali nic špatného, kdyby si za osobu neřekli 800 rublů (cca 650 Kč). Viktor nám nabídl, že nám ji domluví za 200 R, dal nám číslo a odkázal nás na hotel, kde bylo zajištěno ubytování pro řadu účastníků. Tam jsme také po domluvě cca v 10h dorazili a během hodiny bylo „vše“ hotovo. Tedy, abych byla přesná, vše znamená, že měli všechny naše pasy asi hodinku u sebe a pak nám je vrátili, že je to v počítači. Žádné kartičky nebo něco podobného. Tak jsme si řekli alespoň o potvrzení a dostalo se nám cáru papíru, na kterém bylo ručně napsáno něco ve smyslu, že 23 Čechoslováků zaplatilo za registraci. Během té hodiny jsme stihli alespoň Renče s Patrikem předvést závodiště. A pak jsme rychle zamířili do centra, abychom před odpoledním tréninkem stihli něco málo z Ermitáže. A Ermitáž za dvě a půl hodiny… se dá taky stihnoutJ. Ve čtvrtek vstup zdarma, takže jsme to prostě musely využít. Vytvořila se skupina Šárka, Kamila, Lucka, Terka, Jana L., Krekra. Vyrazily jsme opět pěšky po Něvském prospektu k Zimnímu paláci. Nespěchaly jsme a cestou se kochaly a vdechovaly petrohradské výfukové plyny. Ermitáž otevírala v 10.30 a my dorazily skoro přesně. Byla tam hrozná fronta (cca 200 lidí), ale my jsme je všechny neohroženě předběhly a dostaly se dovnitř. Stihly jsme projít všechno. Byla to rychloprohlídka, ale viděly jsme pazourky i Picassa. Prostě jsme hrozně kulturní slečny. Ovšem kultura, dalo by se říci východní nás tak vyčerpala, že jsme musely dobít energii západním způsobem a zapadly jsme do Mekáče. Pak jsme vyrazily na první přípravný trénink na ME. Ještě musíme zmínit, že se na velkém náměstí před Zimním palácem a Generálním štábem konalo setkání, demonstrace, pochod chlapíků v pruhovaných tričkách a džínách. Nevěděly jsme, co si o nich máme myslet, ale za to jsme je potkávaly celou cestu až na místo srazu na Krestovském ostrově. Na sraz dorazily kupodivu všichni včas a Hanka D. si ještě stačila pokecat s pruhovanými chlapíky a zjistila, že jsou to vojáci, kteří oslavují rok služby v armádě, tedy mazáctví. Po půl hodině chůze jsme dorazily k závodišti. Byl to kanál podobný Račicím, ale ne zcela. Chyběly bojky, tribuna, záchody, ale pozor byla tu malá nedostavěná cílová věž. Kupodivu zde ale byly k dispozici dvě dračí lodě. Jejich staří se nedalo lehce určit, jedno je však jisté, měly 13 laviček a přepážku uprostřed. Převlékly jsme se pod širým nebem (pravda mohly jsme využít převlékárnu v podobě kartonu zavěšeného na stromě) a nalodily se. Na lodi bylo hrozně málo místa a buben vypadal jako hrnec potažený plátnem. Chudák Kamila se bála, že ho protrhne a tak radši nebubnovala. Byl to hrozný nezvyk a taky jsme byly kulturně vysátý, takže se nám jelo opravdu hrozně. Co si budem vykládat po čtyřech dnech bez pádla… Nálada byla na bodu mrazu, ale hlavní organizátor Viktor (námi nazývaný „mladý Paroubek“) sliboval hory doly a lepší lodě. S pocitem naděje jsme se vydaly domů… ha, ha do hostelu. Zde jsme delší dobu vyčkávali příchodu nejkulturněji zaměřených dračic, které zlákalo Labutí jezero a jen jsme (poté, kdy pro nás lístky do cirkusu již nezbyly) potiše záviděly jejich zážitky.

 
Pátek 3.8.2007

Po čtvrteční zkušenosti bylo v pátek prohlížení památek zakázáno. Trénink byl tentokrát naplánovaný na desátou hodinu. Závodiště vypadalo pořád stejně, akorát světe div se, přibyly bojky, dvě stovky závodníků a na vleku se objevily čtyři „nové - jiné“ lodě. Zázemí, vzhledem k jeho stavu spíš území, se nezměnilo a kartičky na akreditaci jsme taky nedostaly.

Rozvrh týmů na trénink byl sice precizně naplánován, ale v deset hodin se na hladině pohupovaly pouze dvě staré lodě z nichž u jedné bylo zlomené kormidlo. Několik týmů už bylo nedočkavě připraveno na břehu, ale všichni měli tolik rozumu, že k starým krachsnám se nikdo nehrnul. Lodě na vleku, taky nebyly úplně dokonalé (opět přepážka veprostřed), ale neodolatelně lákaly, měly jen deset laviček. Po chvíli uhánění Viktora, propukla anarchie a týmy začaly sundávat lodě vlastními silami. Se znalostí věci musím podotknout, že první pokus anarchie byl odražen majitelem lodí, nicméně pak pár kapitánů objevilo Viktora, který se nás snažil přesvědčit o tom, že přijdou nějací organizátoři a lodě dají na vodu. Zcela „překvapivě“ mu to „všichni“ věřili, a tak se Plecka nabídla, že si umíme pomoci i bez jeho pracantů, kteří ještě podle všeho chrněli na hotelu. Hbitě sbalila partu Italů a už měly WILDky loď na vodě. Tragédky nelenily a obsadily také jednu loď a vyrazily na vodu. Trénink nebyl opět úplně dokonalý, ale bylo to o hodně lepší! Jako háček a kapitán musím říct, že to bylo dobré. Dalo se tomu už říkat jízda a podle mých zkušeností s naší posádkou dávala kvalita jízdy čekat, že se nám v sobotu již tak druhá třetí jízda může povést.

Po tréninku byl povolen rozchod a část z nás se rozhodla ochutnat ruské bliny (palačinky). Už jsme totiž po týdnu na chlebu a sýru toužily po teplém jídle. Bliny se povedly, my jsme se najedly a zbytek odpoledne strávily povalováním, nakupováním a v neposlední řadě koncentrací na závod.

Autem vybavená skupina posílená o Gutovku vyrazila do Carského Sela, aby shlédla carský palác ukrývající zrenovovanou jantarovou komnatu. Asi tak hodinu po odjezdu ze závodiště mi volala Jarka, která tam s pár holkama zůstala, aby se vykopaly a zároveň vyzvedly rozpis volala, že začíná porada kapitánů. Tak to jsem tak trošku prošvihla, neboť jsem vůbec netušila, že se chystá, nicméně na svou obranu podotýkám, že jsem se před svým odchodem (a nikoliv poprvé tento den) ptala, co se bude dít, jestli mám na něco čekat a kdy bude rozpis závodu – a nic jsem se nedozvěděla. No nic. Tedy carské sídlo. Opět nás přivítalo vstupné do zahrady, kterou se musí projít, aby se člověk dostal k zámku, a dvojí ceny, ale jedna studentská karta docela stačila na přiměřenou slevu. Také druhý návštěvní okruh nám byl zapovězen, což mně a Patrikovi vůbec nevadilo, jen zbytek družstva se trochu vzpíral přeskoční zábran a přidání se k jiné skupince. Na dlouhé procházky parkem čas nebyl, ještě jsme museli do obchoďáku sehnat pár nesmyslů pro závod. Domů jsme dorazili přesně úderem osmé, jak bylo určeno pod pohrůžkou „smrti“.

 
Sobota 4.8.2007

A je to tady, první závodní den. Nejdůležitější členové výpravy Hákovka, Martina C., Renča a Patrik odjeli na závodiště naším autíčkem jako předvoj. Ostatní otroci vyrazili o něco později sockou (= veřejná doprava). Naštěstí s dostatečným časovým předstihem. Cesta měla být jednoduchá: nastoupit do metra na stanici asi 500 m od našeho bydliště, jet tři stanice a je to. V poklidu jsme došly ke stanici a už v menším poklidu zjistily, že tento víkend je stanice uzavřena. Panice jsme samozřejmě nepropadly a rychle jsme pomocí mapy koumaly, jakou nejméně strastiplnou cestu zvolíme. Vyhrála celkem jednoduchá varianta: jít 1 km pěšky, pak dvakrát přestoupit a je to. Cesta se protáhla asi jenom o hodinu, ale co to je?

Nakonec jsme na závodiště šťastně dorazily. První na programu, jak už to bývá, byly dvoustovky. Závodění už popsala Jíťa v článku, takže se jím nebudeme zdržovatJ. Za zmínku stojí jen opravná jízda, na kterou jsme nastoupily společně s Přerovandama a polskými rajčatovými divoškami. Asi 50 m po startu se projevila naše osudová přitažlivost a Polky to do nás napálily, jejich bubenice si na chvilku nastoupila do naší lodi a udělala Blance pěknou modřinu. My jsme se, ale ničeho nezalekly a pádlovaly dál jako o život. Situaci zvládla opravdu bravurně hlavně Danka a zachránila nám, tak závod. Na dvoustovce jsme po projití všemi možnými jízdami nakonec získaly bronz J. Další na řadě byl dvoukilák. Přidělili nám jednu z lepších lodí a jely jsme jako o život, ale bohužel to stačilo jen na čtvrté místo. Večer se konalo vyhlášení, bohužel, jako všechno na těchto závodech, nebylo nijak pompézní, ale aspoň medaile jsou pěkný. Potom už se zase všichni rozutíkali do svých obydlí, aby se připravili na další závodní pětistovkový den. Jitka a já jsme ještě zaskočily na poradu, mimochodem než začala, čekaly jsme asi hodinu. Zástupců posádek tu bylo opravdu jen minimum a probírala se hlavně nedostatečná organizace. Slovo za všechny týmy si vzala Plecka a opravdu rozumně a profesionálně se snažila vysvětlit naše námitky. Rozhodčí se vším souhlasili, ale bohužel s tím nemohli už nic udělat. Byl to takovej dobrej pokec nad rozlitým mlékem… které tedy rozlil Viktor.

Proběhla tu taky jedna aféra, v hlavní roli Klimbera, ale ostudy si už Češi udělali dost, takže o tom raději pomlčíme.

Neděle 5.8.2007

Další závodní den a to pětistovkový. Na komplikace v dopravě jsme tentokráte byly připraveny. Bohužel jsme na jedné zastávce nespočítaly naší přepravní skupinu a Verča, která si kupovala lístek nezachytila náš bleskový nástup do metra a tak jsme ji ztratily. Chvíli to bylo drama, ale nakonec se vše zvládlo a i tentokrát dorazily na závodiště všichni včas.

V rozjížďce jsme se opět potkaly s nukleárníma hovadama, takže jsme si zajely všechny čtyři možné jízdy. Foukal velký protivítr a byly velké vlny a pro všechny posádky byly pětistovky extrémně náročné. Nám se, bohužel nepodařilo dostat se do velkého finále a i když jsme v malém bojovaly jako dračice dojely jsme až osmý. Na druhou stranu to bylo hodně vyrovnaný, ale za ty největší loosery jsme tam byly tentokrát my, takže osmý.

Byly jsme trošku zklamané, ale na to jsme zapomněly brzo po tom, kdy jsme si koupily pivo a vyndaly svoje vlastní zásoby ohnivé vody (slivovice a meruňkovice z různých zdrojů). Bohužel afterparty pro všechny zavodní týmy se nekonala. Nás to, ale nezaskočilo a slavily jsme kolem pódia, které sloužilo k rozdávání medailí. (Vše je zachyceno na přísně utajovaném videu.) Po závodním dnu toho stačilo málo, takže cesta metrem do našeho luxusního hotelu byla velmi veselá. Dokonce jsme si na jednom přestupu i zatančily, hrál tam totiž jeden žebravý saxofonista. V hostelu párty pokračovala dál, nemůžu o tom, ale podat přesné informace, protože jsem mírně společensky unavená šla brzo spát. Naše posádka měla za úkol dopravit k hostelu i auto a vzhledem k tomu, jak se o nás Renča celou dobu starala, tak ještě neměla tu příležitost spatřit na vlastní oči loď lodí, která ovlivnila dějiny. Tentokrát s námi autem jela i Míla, již dostatečně veselá. A po těch několika pivkách, kdo by se divil, že se nám slečnám začalo chtít… zbytek je utajován (co se nepamatuju, to se nestalo a Míla si to nepamatuje…). Ještě jsme se stavili v supermarketu pro pár lahůdek, já jsem si koupila chipsy s krabí příchutí a vodku s džusem na oslavu. Také ještě chutné bliny na naše neuspokojené sliny. A honem slavit.

Pondělí 6.8.2007

Část naší výpravy odjížděla už v 6.00 a frčela do Prahy. Holky zmizely tak tiše, že jsme to skoro ani nezaregistrovaly. Ostatní na to, jak veselý večer prožily, vstávaly docela brzy asi v osm. Skupina ,ve které jsem byla já, Danka, Šárka, Saša, Lněnda, Hanka S., Jarka, Terka, Blanka a Dáša se rozhodla navštívit Carské Selo (čti sídlo). Za dopravní prostředek jsme vybraly vlak a možná to nebyla nejlepší volba. Díky ostříleným členkám naší výpravy jsme si koupily lístek a prošly turnikety na nástupiště, ze kterého měl jet vlak. Vůbec jsme, ale nevěděly do kterého vlaku máme nastoupit. Protože víme, že líná huba = holé neštěstí, ptaly jsme se několika ruských občanů různého věku a pohlaví, až jsme po dvou hodinách čekaní na nelítostném slunci nastoupily do vlaku. Skóre bylo 3:2 ve prospěch toho, že se dostaneme tam, kam chceme.

Při cestě vlakem nechyběl ani kulturní program. Započala ho přednáška postarší Rusky o tom, jak je výhodné koupit si časopis a k němu i propisku, abychom mohly luštit křížovky. Časopisy byly pouze v azbuce, takže nás ani přednáška nepřesvědčila. Další na řadě byl prodavač zmrzliny, samozřejmě měl opět poutavý projev. Kvalita přednášejících vůbec postupně stoupala. Už jste si někdy koupily ve vlaku vložky do bot? My jsme měly šanci a to, že jsme ji nevyužily nás mrzí do teď. A nakonec to nejlepší. Přišel mladý muž v nejlepších letech a vyndal malý zelený pytlíček. Byl to prodejce multifunkční pláštěnky. Mladík uměl skvěle zvýraznit všechny její přednosti – sílu materiálu, délku rukávů i nepostradatelnou kapucu s kšiltem. Byl to jasný výherce soutěže prodejců, ale měly jsme podezření, že své precizní pohyby odkoukal od letušek, když předváděly, jak si správně nasadit záchranou vestu. Cesta vlakem utekla rychle. Musely jsme jít ještě asi půl hodinky pěšky, ale konečně jsme dorazily k Carskámu Selu. Bylo to tam nádherné, jak jinak, ale po pravdě řečeno už jsme turistiky měly plné kecky, takže jsme se po carských zahradách pohybovaly spíše od lavičky k lavičce. Dovnitř do paláce byla celkem velká fronta a svoji šanci připojit se ke skupině turistů jsme nevyužily. Nadšení vzbudily trhy se suvenýry, kde jsme nakoupily čapky pro Kubase a Wiliho. Jinak bychom totiž po výletě musely jet na trhy v centru Petrohradu a to už bychom asi nepřežily. Cesta vlakem zpátky proběhla ve znamení klimbání, takže ani nevíme, co prodejci nabízeli na zpáteční cestě.

Skupina zůstavší ve městě se rozdělila na několik malých skupinek. Moje osvědčená skupina s Gutkou, Caltkou a Fejtkama spala, a tak jsem, než se vzbudí, vyrazila do Ruského muzea. Konečně nějaký čas se projít po vysněných místech Petrohradu, ale po té, co jsem nahlédla do průvodce a zjistila, že námořní muzeum má zavřeno, ponorka je zavřená a vojenské muzeum ukrývající asi 70 verzí Kalašnikova (všechny, ale nepamatuju si to číslo) také nemá otvírací den, jsem opravdu byla na Rusáky nazlobená. Cestu jsem ukrátila s Lenkou a Janou Lagnerkama, které mířily do chrámu spasení na krvi (nebo jak zněl ten bizardní název). Konečně jsem se dočkala vrcholu ruského moderního umění, na které jsem se těšila již od té doby, kdy jsem zaplatila letenku. Ale pak rychle za již čilými, na mě čekajícími kamarády a vzhůru na ochoz chrámu???. Musím říct, že jsem celý den neměla skoro ani rubl, takže vše na sekeru, ale stálo to za to. Jen jsme si potvrdili, že za poměrně opravenými fasádami se skrývají ruiny. Pak procházka kolem námořního muzea a Kunstkamery do Petropavlovské pevnosti, kde Renča ještě nebyla. Dlouhou diskuzi jsme vedli o tom, zda vyrazit k nějakému dalšímu kostelu, který byl stejný jako všechny již navštívené kolem. Já tedy měla jasno, ale nakonec i ostatní zlákal Gutčin nápad jít si sednout na loďku a povozit si zadek po místních kanálech. Udělali jsme dobře, že jsme šly, jen jsme nemuseli, podle mého soudu, chodit tak daleko. Pak už jsme byli tak unavení, že jsme po Něvském prospektu vyrazili rovnou domů (posilněni výbornými bliny). Tedy postup zbrzdil totálně sjetý Rus, který měl ve tváři zapíchlou jehlu a v ruce mobil, myslím, že i nůž. Renča si sice chvíli myslela, že bychom měli něco udělat, ale já jsem si stála za svým názorem, že od toho tu jsou třeba domorodci a já konec konců k žádné jakkoliv přenosné chorobě nebo něčemu jinému přijít na poslední chvíli nechci.

Úterý 7.8.2007

Den návratu do vlasti. Ještě jsme po ránu s Martinou C. vyrazily na „Senovážné“ náměstí pro poslední dárečky a zbavit se posledních rublů. Byl z toho nákup jak pro dvě notoričky na týden. Pak už jsme nasadily batohy, nahodily tašky, promastily kolečka kufrů a vyrazily metrem a autobusem na letiště. Za zmínku stojí to, že Hákovku a Patrika málem okradla parta ruských Romů, ale všimli si jich včas. Já je chvilku sledovala, jak mě sledovali, že fotím, ale přesto mě docela zaskočilo, že ke mě ta malá potvora přiskočila a na férovku mi otevřela přední kapsu batohu. Ne, že bych v ní něco důležitého měla, ale dostala takovýho sprďáka, že zas odtančila dál. Takže vše dobře dopadlo. Lety proběhly bez zpoždění a bez komplikací, akorát jsme musely v Rize čekat dvě hodiny. Zabraly jsme, ale kukaň vybavenou koženými křesly a sedačkou a čekání jsme bez problémů přežily. Řidičky pak ještě čekalo řízení z Berlína do Prahy. Ale zvládly to bravurně a v Praze jsme byly o mnoho rychleji než při cestě tam.

A to je vše.

© Péťa

 

Valná hromada 2017

13. 11. 2017 -   Pozvánka na valnou hromadu DBT z.s., která se koná úterý 5.12.2017 v 19:30 v...

čtěte více »

....................

23. 09. 2017 - Říjen je pro Tragédky měsícem odpočinku, máte-li zájem, zahajte s námi zimní přípravu...

čtěte více »

MČR a blížící se TDT

17. 09. 2017 - Přijďte s námi oslavit konec úspěšné sezony v sobotu 23.9.2017 na Tragicky dlouhé...

čtěte více »

Vyhledávání
vyhledat?