Slapy 2009

Slapský očistec aneb trénujeme dlouhé tratě

Tak jsme si usmyslely, že když máme jet závodit do Bernu, což je závod na dlouhou trať, měly bychom nějakou tu dlouhou trať najet. No a kde se na Vltavě sebere opravdu dlouhá trať? Existují dvě možnosti: buď se jezdí od jezu k jezu, tam a zpátky, dokud člověk neumdlí nebo se nezblázní (podle toho, co nastane dřív), nebo sebere loď, vyjede pár kilometrů nad Prahu a zahraje si na vodáka.

My jsme zvolily (vlastně zvolili, neboť s námi byl i trenér a několik kumpánů od Neškodných) variantu číslo dvě. A protože náš trenér, když se řekne pár kilometrů, představí si jich aspoň pětadvacet, vyjeli jsme těsně pod Slapskou přehradu s tím, že se cestou aspoň pokocháme pěknou krajinou a při zdolávání zdymadel přijdeme na jiné myšlenky.

No, na jiné myšlenky jsme tedy skutečně přišli…

Ano, příroda kolem Štěchovické přehrady je nádherná. Ano, chatičky, nacházející se na břehu, upomínají člověka na pionýrské časy, kdy lidé žili ve zrovna podobných srubech a objevovali panenskou divočinu. Ano, klid celé lokality je pohlazením po duši, stejně jako je milá pozornost a očividné potěšení v očích rybářů a turistů, kteří nás cestou viděli… Jen kdyby člověk nemusel celou dobu tak usilovně pádlovat! (Na druhou stranu jsme měli jedinečnou příležitost zbavit se často vytýkaného neduhu – skloněných hlav. Příroda kolem prostě vybízela ke kochání, což zlepšilo i naši techniku pádlování!)

Po prvních zhruba deseti kilometrech, když jsme dorazili do Štěchovic (a povzbudili dva motorové čluny prohlášením, že nás uvidí – a budou na nás čekat – ještě minimálně dvakrát, totiž ve Vraném a v Modřanech) a vmanévrovali do plavební komory, začal se před námi pozvolna odhalovat zcela neuvěřitelný pohled. Jak se komora postupně vyprazdňovala, najednou před námi rostly a rostly obrovské ocelové dveře – jak z Pána prstenů! Jediné, co chybělo nahoře, byli po zuby ozbrojení šerední skřeti! Jinak všechno sedělo, včetně pomalého skřípavého otevírání brány… A pak jsme jako jeden muž zabrali a vjeli do podsvětí, totiž na další úsek plavby.

V té době všichni, kteří neumí pádlovat (= všichni bez výjimky), začali pádlovat správně: po deseti kilometrech dřiny se svaly, kterými se to dělat nemá, unavily, a nastoupily ty správné. :o)

Přehradu ve Vraném jsme, zejména někteří, očekávali jak smilování boží. Mezi oběma plavebními komorami bylo totiž dalších přibližně deset kilometrů, během kterých jsme si dali pár rychlejších úseků a vůbec jsme se všeobecně neflákali; podle toho to pak vypadalo po dojezdu ke zdymadlu. Všichni si stoupli, aby si protáhli nohy, vybalili svačiny a pití a jali se zodpovědně odpočívat celých zhruba patnáct minut, které jsme v plavební komoře strávili. Hráz ve Vraném je o něco menší než ta ve Štěchovicích, tím pádem jsme druhý zážitek s Železným pasem neměli. Někteří z nás však s ještě větším nadšením přivítali informaci, kterou začala šířit Hákovka, a sice že jsme už blízko ke Zbraslavi a odtamtud je už blízko k Berounce, odkud je to blízko do Modřan, a pak už jsme skoro doma!

Těch deset kiláků k Modřanskému jezu, to byl čirý očistec; navíc jsme potřebovali nutně stihnout otevřené dveře plavební komory, protože představa, že bychom museli vyskákat a jako zdatní pionýři po třiceti kilometrech přenést loď na ramenou – neboť šlajsna je na nás přece jen trochu úzká – nás motivovala k neuvěřitelnému výkonu. Proto jsme byli lehce rozčarováni, když nám začali zavírat před nosem… dokud jsme neshledali, že zdymadlo v Modřanech má dvě komory a my budeme mít z bezpečnostních důvodů (aby nás neskřípla ostatní plavidla) tu druhou jen pro sebe! Akorát jsme málem přišli o trenéra, který po třiceti kilometrech na kormidle vystoupil na pevnou zem, aby si protáhl nohy, načež hladina začala bez varování klesat… a on nebyl na palubě! Naštěstí to stihl, na poslední chvíli slezl po žebříku a mohli jsme jet.

Poslední kilometr a půl jsme jeli na rezervu, o níž jsme ani netušili, že ji vůbec máme.

V Chuchli jsme se všichni vybelhali z lodi, mátožné a mokré postavy na pokřivených a vratkých nohou, a slavnostně jsme přísahali, že do tohohle pekelného vynálezu už nikdy, ale nikdy nesedneme. Nikdy znamená v našem podání pochopitelně do dalšího tréninku. :o)

©Petra

 

....................

23. 09. 2017 - Říjen je pro Tragédky měsícem odpočinku, máte-li zájem, zahajte s námi zimní přípravu...

čtěte více »

MČR a blížící se TDT

17. 09. 2017 - Přijďte s námi oslavit konec úspěšné sezony v sobotu 23.9.2017 na Tragicky dlouhé...

čtěte více »

ME Francie 2017

08. 08. 2017 - 17 mistrovství Evropy klubových posádek nebylo v podání DB tragédek vůbec...

čtěte více »

Vyhledávání
vyhledat?